top of page
  • Obrázek autoraLucie Thomas, M.A.

Jaký je dost dobrý rodič?

Jak přistoupit ke komplikovaným rodinným vztahům? Jak se vyrovnat s tím, že to doma není ideální Mám to prostě přijmout, nebo se to snažit změnit?



„Lidé dělají vždy to nejlepší, co v daný okamžik dovedou.“

Tato teze o lidech je uklidňující. Věřím tomu, že nikdo schválně nežije svůj život hůře „jen tak“. Věřím, že když někdo nežije podle svých představ, tak to není proto, že to dělá schválně, ale proto, že to v danou chvíli líp neumí. Chybí mu třeba informace, dovednosti nebo motivace.


Taktéž když se někdo chová ošklivě k ostatním, dělá to schválně? Možná ano, ale jen proto, že je sám nešťastný, má špatný život, je nevyzrálý, nebo neví co se sebou. Kdyby na tom byl lépe, určitě by se k ostatním i lépe choval. Znáte někoho, kdo je šťastný a přitom ubližuje ostatním? Já ne.


Tímto úvodem se dostáváme k tématu dnešního článku – především rodičům, ale i dalším členům rodiny. Tak jako jsme schopni pochopit příklady výše, tak to samé je vhodné si zkusit představit i u našich rodičů. Jsou to totiž nejen naši rodiče, ale i lidé.

Věřím, že nikdo nejde do rodičovství s motem „tak a teď budu špatný rodič, to bude legrace“. Ne, všichni normální lidé doufají, že to snad zvládnou a dítě přežije bez větší újmy až do dospělosti, kdy jejich odpovědnost za ně trochu opadne. Bohužel každý nemá povahu, vychování, dovednosti, znalosti a empatii na to být dostatečně dobrým rodičem.


Co když to, že od nich dostáváte málo lásky, je vlastně ten největší objem lásky, jaký jsou schopni dát? Co když ten „malý zájem“ je to nejvíc, co zvládnou? Co když jejich neustálé „motání se do života“ je ten nejlepší způsob rodičovské lásky, jakou znají? Není to omluva jejich chování. Je to spíše jen možné vysvětlení.


Je skvělé, že pokud čtete tento článek na seberozvojovém blogu, jste evidentně někdo, kdo si stejně jako já myslí, že všichni máme právo dělat chyby a nejde se jim úplně vyhnout. Ale to neznamená, že nemáme být na cestě osobního rozvoje. Věřím, že jedním ze smyslů života je stále se vlastním tempem zlepšovat.


Tak jako není dokonalý nikdo, tak to nemůžeme chtít ani po žádném rodiči nebo dítěti. Mnoho rodičů se často strachuje, jestli svoji roli odvádějí dobře. Jestli se dítěti dostatečně věnují, jestli ho správně vychovávají, jestli mu jsou dobrým vzorem a tak podobně (takové myšlenky jsou mimochodem zcela v pořádku a poukazují na přítomnost sebereflexe).

Dost dobrý rodič

Pro tyto rodiče může být velmi úlevné si připomínat, že dokonalost v rodičovství neexistuje. Takže je v pořádku, že v tom občas plavou. O co by se ale každý rodič měl snažit je toto: být dost dobrý. Co to znamená? Být dobrý alespoň tak na 70 %. A jak přesně by to mělo vypadat? To si může každý určit sám, ale nabídnu nějaké nápady.

Poznávací znamení dost dobrého rodiče:

– dopouští se občas chyb, ale nedělá žádné velké boty – dítě nebije, neuráží, nešikanuje atp.,

– pravidelně dává najevo upřímný zájem o to, co dítě prožívá,

konflikty před dítětem se dějí jen zřídka a nejsou extrémně vyhrocené (žádné napadání, přehnaný křik, urážky, ostrá kritika, ponižování),

– je celkem předvídatelný – nechová se jeden den hezky a druhý den s dítětem sotva promluví,

drží slovo ve většině případů, tedy kdykoli je to jen trochu možné,

– není emočně odtažitý, dovede dítě pochválit, obejmout ho a říct mu, že ho má rád (nemusí to být každý den),

– povětšinou dobře vychází s druhým rodičem, umí si navzájem projevit lásku (pokud jsou ve vztahu),

prohřešky v podobě opilosti před dítětem či drsnějšího projevu apod. se dějí jen velmi, velmi zřídka (max. jednou dvakrát do roka).

Pokud je rodič v něčem „nedostatečný“, můžeme si nastavit nové hranice

Hranice. Tohle je tak velké téma v mezilidských vztazích. Smutné je, že si někdy musíme nastavit nové hranice i se svými rodiči. Krásné je to, že v životě nás nikdo nemůže do něčeho donutit proti naší vlastní vůli. Bohužel většina lidí nežije s vědomím této pravdy. S vědomím své svobody. Vždy máme na výběr, jestli něco uděláme, nebo ne. Jestli si něco necháme líbit, nebo ne.


Platí to i u rodičů. Především v momentě, kdy již nebydlíme pod jejich střechou nebo na nich nejsme finančně závislí, si skutečně nemusíme nechat líbit nic, co se nám nepozdává. Je vám 20 let a váš táta s vámi stále mluví, jako by vám bylo pět? Je vám 30 let a máte svůj život v jiném městě, ale mamka od vás stále očekává návštěvu každý víkend a trucuje, když nepřijedete?

Není vůbec nic špatného na tom si situaci promyslet, dojít si k nějakému návrhu na řešení a s rodičem si o tom promluvit. Vyjasněte si, co potřebujete jinak. Rodiči řekněte, že s ním chcete mít pěkný vztah, ale aby to tak bylo, bude potřeba něco změnit. Pokud to řeknete hezky a rodič je alespoň trochu rozumný, tak se o situaci pobavíte a celé téma bude dřív či později za vámi. Jestliže začne šílet, případně z šílenosti obviní vás, tak doporučuji přečíst tento článek: rodiče a poruchy osobnosti.


Další hodnotné myšlenky a tipy na téma vztahů s rodiči najdete v Kapitolách 6 a 7 mé knihy Moudra pro holky.



PS: Chtěli byste dostat na e-mail další články, až vyjdou? Zde se můžete přihlásit k odběru. Nemám ráda spam stejně jako vy a tak se ho nemusíte bát, slibuji!

Comments


bottom of page