Proč nám to doma tak drhne? Jak mohu vztahy v rodině zlepšit? Je to moje chyba, když nemám dobrý vztah s rodiči? Anebo je něco špatně s nimi?
To jsou otázky, které si čas od času položí většina z nás. Nicméně v některých případech může být problém hlubší, než by člověk čekal – a to je téma dnešního článku.
Dokonalé fyzické zdraví neexistuje. Této skutečnosti většina lidí rozumí, protože mají osobní zkušenost s tím, že je občas bolí břicho, hlava, záda, oči, koleno, případně poznali i horší zdravotní obtíže. Co se týče psychiky, tak tady je to těžší. Mnoho lidí rozlišuje ostatní jen na „normální“ a „blázny“.
Široké spektrum psychického zdraví
Pravdou je, že tak jako se všichni pohybujeme někde na spektru fyzického zdraví a nemoci, pohybujeme se i na spektru psychického zdraví a nemoci. Celé toto spektrum je navíc opravdu široké.
A teď to důležité pro tento článek – to, kde se člověk na spektru nachází, přímo ovlivní jeho schopnost být dobrým rodičem. V podstatě lze říct, že čím je na tom psychika hůře, tím horší rodičovskou schopnost bude daný člověk mít.
S některými psychickými problémy se člověk již narodí, jiné získá až v průběhu života. Někdy v tom hraje roli vlastní přičinění (nesplněné sny) a někdy ne (šikana ve škole či práci).
Deprese a úzkosti
Depresivní rodič bude pravděpodobně nedostatečně emoční a bude působit, že nemá o dítě zájem. Úzkostný rodič bude až příliš opatrný či nervózní a dítě může mít pocit, že oproti svým vrstevníkům nic nesmí a je jako v kleci. A to jsou jen dva příklady z tisíců možných scénářů.
Poruchy osobnosti
Je tu jeden zvláštní případ psychického problému, o kterém mnoho lidí neví. Jsou to poruchy osobnosti. Bohužel nějakou formou této poruchy trpí cca 10 % lidí, a tedy každý desátý rodič ji bude mít. Protože máme rodiče obvykle dva, tím se tato pravděpodobnost výskytu v rodině ještě zvyšuje.
Člověk s poruchou osobnosti se vyznačuje zvláštním chováním, které mimo jiné narušuje jeho vztahy s ostatními.
Příklady poruch
Například rodič narcis o své dítě může projevovat velmi malý zájem (protože se zajímá jen sám o sebe), nebo může svému dítěti dávat pozornost formou vlévání do něj svých pravd a přesvědčení, ale nikdy ho nenapadne se zajímat o jeho názory, záliby apod. Dítě má pak skrz takové chování problém s identitou a vnímáním své hodnoty.
Podobně rodič histrionik bude neustále svalovat všechnu pozornost na sebe, a tak na dítě málokdy něco zbyde. Rozhovory a telefonáty probíhají obvykle tak, že rodič stále něco řeší a stěžuje si, zatímco dítě je vhozeno do role pouhého pasivního posluchače. To v něm může vytvořit submisivní a nezdravě neasertivní přístup v životě.
Rodič schizoid bude nejspíš extrémně emočně i fyzicky odtažitý. Dítě se skoro nikdy nedočká objetí, pochvaly, spontánních projevů vřelých emocí či věty „mám tě rád“. Může pak trpět obavou, že není hodno lásky.
Rodič hraničář se vyznačuje velmi necitlivým zacházením (až agresivita a výbušnost), dramatickými změnami nálad a přehnanou vlezlostí v životě dítěte. Dítě brzy zjistí, že není bezpečné být sám sebou a jako vhodnější strategie se jeví za každou cenu vyhovět rodiči. I přesto se dítě stále cítí provinile a nedostatečně.
Co mají společného?
Poruch osobností je několik, ale mají přece jen něco společného – majitel poruchy si nemyslí, že má nějaký problém a měl by se měnit, něco vysvětlovat či se omlouvat. Naopak. Myslí si, že problém mají všichni ostatní a jsou proti němu nějak spiknutí.
Takový člověk nikdy nevyhledá pomoc – nemyslí si totiž, že ji potřebuje. Zato lidé kolem něj kvůli tomu trpí. A tak se říká, že majitel poruchy za psychologem nikdy nepůjde, zato všichni kolem něj ano. Mám opravdu mnoho klientů, kteří měli jednoho rodiče s poruchou. Řekla bych, že přibližně polovina. Ale mnoho z nich o tom samozřejmě nejdřív nevědělo. Pak se jim nicméně uleví, když to spolu probereme a oni pochopí různé souvislosti.
Toto téma je komplikované a také trochu kontroverzní. Jistě, že nejde druhého člověka 100% správně diagnostikovat na dálku, a také se nehodí někoho diagnostikovat pouze skrz můj článek na blogu. Na druhou stranu, poznala jsem až příliš mnoho lidí, kteří se celý život trápili, že jsou asi špatní, a přitom šlo jen o to, že měli smůlu na rodiče s poruchou. Pevně věřím, že pochopíte můj dobrý záměr a budete s těmito informacemi o poruchách zacházet s respektem. Většiny rodičů se to totiž týkat nebude. Některých ale ano.
Pokud si myslíte, že se vás toto téma týká a rádi byste to probrali s odborníkem, můžete mě kontaktovat.
Další myšlenky a tipy na téma vztahů s rodiči najdete v Kapitolách 6 a 7 mé knihy Moudra pro holky. První kapitola je dostupná zdarma ke stažení.
PS: Chtěli byste dostat na e-mail další články, až vyjdou? Zde se můžete přihlásit k odběru. Nemám ráda spam stejně jako vy a tak se ho nemusíte bát, slibuji!