Svou práci mám ráda, ale některé dny mě baví obzvlášť. Třeba když se to hezky sejde a každý klient si odnese svůj vlastní, leckdy zásadní, aha moment. Dnes bych s vámi ráda sdílela jedno takové prozření, co si odnesla klientka, která byla skleslá a frustrovaná ze své „průměrnosti“.
Klientce se líbil můj vhled: „To, že samu sebe popisujete jako průměrného člověka bez větších zálib a talentů je otázka vašeho vlastního rozhodnutí. Jen vy jste se rozhodla samu sebe vidět a popisovat takto.“
Wow! Naše průměrnost vlastně ani nemusí být objektivní „pravda“, ale spíš náš náhled nebo postoj.
A z toho také vyplývá, že jen my můžeme tento postoj změnit. Nečekejme, až nás ve spánku osvítí nějaká zář a bůh nám vnukne, že tohle je náš talent a že tamto je naše záliba a že tomuhle se máme v životě věnovat a tamhleto se stane smyslem našeho bytí. To bychom totiž mohli čekat celý život a marně. Takto napsané to vypadá komicky, ale mnoho lidí ke svému poslání přistupuje tak pasivně, jako kdyby skutečně čekali na znamení od vyšší síly.
Hned se dozvíme, jak jinak k tomu přistoupit. Ale nejdřív pojďme tu frustraci klientky trochu pochopit. Já téhle starosti „jsem průměrný“ rozumím. Čas od času nás přece potká všechny. V něčem třeba nejsme úplně leví, ale jako kdyby se každou chvíli našel někdo, kdo je v tom mnohem šikovnější. Zvlášť v době sociálních sítí jsme vystaveni různým šikovnostem druhých i několiksetkrát denně. Chlapec se stal v patnácti miliardářem. Desetiletá dívka vymyslela lék na rakovinu.
Když to ale vezmeme „od podlahy“ a různé talenty a šikovnosti dáme stranou, nejsme si vlastně všichni tak nějak podobní? A tedy, dalo by se říct, průměrní? Však podívejte...
Nikdo z nás nemá nadpřirozené schopnosti. Nikdo z nás neumí uniknout smrti. Nikdo z nás není ve všem nejhorší, nebo ve všem nejlepší. A jsou miliony dalších věcí, co nás spojují, že? To je docela pozitivní výchozí bod a „aha moment“ pro lidi, kteří jsou ze své průměrnosti často v depresi.
Když jsme si teď ujasnili, že to celé vlastně není až tak tragické, pojďme si říct v čem je problém a jak z toho ven.
Chyba totiž není v naší průměrnosti, ale v našem sebevědomí.
Sebevědomí spočívá v tom, že si jsem vědom svých silnějších a slabších stránek a umím s nimi v životě pracovat. Takže když vím, že mi něco fakt moc nejde, proč bych se do toho hrnul? Přitom to hodně lidí dělá a pak se ohledně svých dovedností cítí mizerně.
O dost lepší životní taktikou je hrnout se do věcí, které mi jdou. Nebo mi to tak alespoň subjektivně v tu chvíli přijde. Nemusím v té věci být nejlepší, ani výrazně lepší, než ostatní. Ta věc mi prostě aspoň trochu jde a aspoň trochu mě baví. To pro začátek úplně stačí.
Zlepšovat se v ní totiž budu až časem. Každou hodinou, kterou do téhle dovednosti investuji, v ní budu o kousíček lepší. A z té věci se jednoho krásného dne stane něco, na čem budu moci mimo jiné svoje sebevědomí stavět. Možná to bude chtít pár týdnů či měsíců, možná i pár let.
Chce to jen odvahu se pro rozvoj nějaké dovednosti rozhodnout. Ten první krok dobrým směrem je celý o tomto jednom rozhodnutí.
Může to vypadat třeba takhle...
„Dnes, 10. 3. 2020, jsem se rozhodl, že už sám sebe nechci dál vnímat jako průměrného člověka bez talentu a tak se ještě dnes přihlásím na ten kurz řezbářství, nad kterým už stejně několik měsíců přemýšlím.“
Tip: často zjistíme, že ta správná odpověď, čemu se vlastně věnovat, je s námi už dlouho – je to něco, k čemu jsme přilnuli (nebo to obdivovali) už jako malí nebo ve škole.
A po tomto rozhodnutí je to už jen o vytrvalosti. Vytrvalost spočívá v každodenních rozhodnutích, kdy sám sobě odpovím ANO místo NE. ANO, chci se zlepšovat. ANO, chci každý den věnovat hodinu této aktivitě. NE, nechci sám sebe dál vnímat jako průměrného člověka bez zálib a dovedností. NE, nechci další večer jen prosedět u seriálů.
Kouzelnou formulku budeme hledat marně. Jestli dál nechceme nad svojí subjektivní „průměrností“ plakat, nezbude nám než zlepšit své dovednosti.
Se sebevědomím je to jako s koláčem. Bez práce (na sobě) nic nebude.
Možná to nebude vždy lehké, možná budete potřebovat hodně času a energie. Ale každý, kdo na sobě opravdu začal makat vám řekne, že ničeho nelituje. I když je práce na sobě někdy náročná, na konci dne ze sebe budete mít dobrý pocit. A to je přesně to, po čem „průměrní“ lidé prahnou a proč se necítí spokojení. Chybí jim ten dobrý pocit ze sebe. Kruh je uzavřen.
Váš báječný život na vás čeká – stačí tomu jen věřit a s odvahou se pustit do práce!
Další myšlenky a tipy týkající se hledání svého poslání najdete v Kapitole 16 mé knihy Moudra pro holky.
Komu by se dnešní článek mohl hodit? Přepošlete jim ho.
PS: Chtěli byste dostat na e-mail další články, až vyjdou? Zde se můžete přihlásit k odběru. Nemám ráda spam stejně jako vy a tak se ho nemusíte bát, slibuji!