Známe to asi všichni. O něco se snažíme – například hezky vypadat, odvádět dobrou práci ve škole nebo rozjet podnikání – a staneme se terčem štiplavé poznámky. Nebo nepěkné nevyžádané rady, či dokonce ostré kritiky. Co s tím?
Někdy mohou být názory ostatních oprávněné nebo velmi užitečné. Ale často, zvlášť pokud mají hořký podtón, to není ani jedno. Jde spíš o to, že vy se v životě o něco snažíte a ten druhý si připadá pozadu, a tak vás chce (ne)vědomě srazit na svoji úroveň tím, že na váš účet pronese něco moudrého či rádoby vtipného.
Kéž by to alespoň dělali jen cizí lidé. Ti, kteří nás dost dobře neznají. Bohužel tomu tak vždy není a tím hořkým člověkem může být i někdo z rodiny nebo kamarád. Nečekáme to od nich a o to těžší může být prokouknout to a připustit si, že se to děje. A o to více to potom zabolí.
Rychlé řešení
Jak si pomoct? Když se vás něco dotkne, je dobré se nehroutit a nejdřív si zkusit zanalyzovat motiv toho druhého. Spolehlivě nečistý motiv poznáte třeba tak, že v oblasti, ve které vás ten člověk kritizuje, je méně úspěšný než vy. Vidíte, vlastně jde o skrytý kompliment!
Znáte nějaké rýpaly? Zkuste si zapamatovat toto: „Rýpalové jsou jen zmatení obdivovatelé.“ A až na váš účet někdo něco příště pronese, odpovězte mu přesně takto. Věřte mi, bude docela koukat. Dali jste mu právě totiž takovou malou terapii v jedné větě a ještě zdarma. A na 90 % vás už dál otravovat nebude. Bingo!
Někdy bohužel lidé nezůstanou „jen“ u rýpání a přejdou do šikany. Je to častější problém, než by si člověk mohl myslet a než by doufal. Jde navíc o komplikované téma. Podívejme se na něj formou otázek a odpovědí.
1. Co je šikana a jaké může mít formy?
Do pojmu šikana neboli psychického či fyzického omezování či týrání patří všechno, co jeden dělá s nedobrými úmysly a druhému to nějakým způsobem ubližuje. Do šikany patří jakkoli velké či „malé“ fyzické násilí a slovní napadání – tohle většina lidí ví. Už méně lidí ví, že sem patří i nepěkná hodnocení (na vzhled, povahu, dovednosti, intelekt apod.), škodolibé vtipy a poznámky, pomluvy (a šíření neověřených informací) a nezasloužená ignorace.
Smutnou pravdou je, že tím pádem se většina z nás stala v životě nejen šikanovaným, ale také šikanátorem. Toto uvědomění nám může pomoct pochopit, jak častý fenomén to vlastně je a víc si takových věcí začneme všímat. Nebudeme se jich dál účastnit či je tolerovat mlčením. Naopak se můžeme stát hlasitým zastáncem slušného chování k druhým.
2. Jaké jsou důvody agresora, když někoho šikanuje? Čeho tím chce dosáhnout?
Pokud jde o pracovní prostředí, může to být systematická snaha se někoho zbavit. Usiluje nejspíš o to, aby ten člověk opustil svoji pozici, tým, firmu (a ten druhý ho mohl například nahradit). Je to podlé.
Ale jinak si myslím, že šikanátor (zvlášť je-li to ještě na škole) obvykle moc netuší, čeho tím chce se dosáhnout krom znemožnění toho druhého. Podle mě je za tím většinou nevědomá touha znuděného člověka po nějakém vzrušení a zvrhlé zábavě. Lidé také pomlouvají hlavně proto, že je to baví (a je to bohužel v mnoha kruzích považováno za normální).
Případně něco podobného šikanátoři zažili doma a teď si vybíjí tu nespravedlnost na jiných, aby v tom nebyli sami, nebo si chtějí zkusit, jaké to je být na „té druhé straně“.
Závažnější formy šikany, jako fyzické násilí, jsou z mého pohledu jen vědomější, přímější a aktivnější formou ublížení druhému. Je tam ono kýžené drama, zábavné testování, co druhý vydrží a jak budou reagovat ostatní, ponížení druhé osoby a nahonění svého ega, chvilka adrenalinu a dopaminu, tedy chvilka vzrušení a zábavy.
Mnoho věcí v životě děláme právě kvůli vyplavení příjemných hormonů. Je hrozné, co jsme ochotni pro to někdy udělat – třeba právě v případě šikany. Je důležité na sobě pracovat tak, abychom nebyli otroky svých hormonů.
Dále, co se důvodů šikany týče, tak samozřejmě může platit populární názor, že šikanátor „to má v životě také těžké“. No, dle mého názoru se lidé spíše uzavřou do sebe, když prožívají těžké období. Myslím si, že faktorem jsou i další věci jako vrozený sklon k agresi, osobnostní porucha nebo malé množství empatie (schopnost vcítění se), málo aktivní svědomí, chybějící pocity viny a lítosti vůči druhým.
Někdy za to samozřejmě může i špatná výchova, zvlášť pokud je jeden z rodičů tyran, chronický kritik a rýpal, ředitel zeměkoule či cholerik a ten druhý je submisivní, nemocně tolerantní nebo trpělivý dobrák, ze kterého se stala rohožka. Případně jsou oba agresivní, často se hádají apod.
3. Proč je šikana tak rozšířená hlavně mezi mladistvými a dětmi?
Protože dětem a některým opožděným mladistvým ještě chybí schopnost vcítit se. Neumí si představit, jak by bylo jim, kdyby je také někdo šikanoval (případně už jim to někdo dělá, většinou rodič nebo sourozenec). Ale můžou tam být i další důvody jako již zmíněné vrozené abnormality, které se ještě tento jedinec nenaučil kočírovat.
4. Kde je hranice mezi šikanou, rýpáním, kritikou a škádlením?
Tu hranici si musí nastavit každý sám. Je na každém, kdo tu šikanu či škádlení zažívá, aby se ozval, když je mu něco nepříjemné. Je to možná trochu nefér, ale je to tak. Je nesmírně důležité umět si nastavit své hranice a mluvit o nich nahlas, kdykoli je to potřeba, klidně i opakovaně tomu samému člověku. Vy zkrátka musíte být ten větší, silnější a moudřejší. A ozvat se. Často i několikrát.
5. Jak se nejlépe bránit šikaně?
Poprvé to můžete zkusit ignorovat, pokud se jedná o velmi nejasnou či nepatrnou „šikanku“. Zdali se jedná o fyzickou věc, jednoznačnou urážku, extrémně nepovedený vtip apod., pak naopak – musíte se okamžitě a jasně za sebe postavit.
Ideálně s ledovým klidem, ale sebejistým pohledem a výrazným hlasem říct například: „Tohle bylo poprvé a naposledy, takto se ke mně už chovat nebudeš.“ Přesná odpověď záleží na tom, o co zrovna jde.
Je to samozřejmě pro hodně lidí velmi těžké. Taková reakce vyžaduje sebeúctu, asertivitu, odvahu a jistou připravenost, leckdy spíš i nějaký cvik. Může vám to ale potenciálně přinést ještě víc respektu, než jste v kolektivu měli předtím.
6. Co když se to děje opakovaně?
Opakuje se šikana? Žeňte to výš. Nebere vás rodič, třídní učitel nebo manažer dostatečně vážně? Pak to žeňte ještě o úroveň výš, případně hledejte jiné řešení. Nikdy, opravdu nikdy se nevzdávejte.
Sebeúctu totiž máte jen jednu. A pokud někomu dovolíte, aby po ní opakovaně šlapal, potom o ni pravděpodobně na dlouhou dobu přijdete a bude pěkně těžké ji přivolat zpátky. Takže do boje a netolerujte zlo.
7. Co když jsem šikanu zažil/a a doteď se mi vrací vzpomínky na ni a negativně mě ovlivňují?
Pokud se vám svoji sebeúctu v minulosti ubránit nepovedlo a stále se potýkáte s následky, určitě vyhledejte odbornou pomoc psychologa. Cesta vzhůru tak bude několikanásobně rychlejší a dost možná se tím vyhnete dalším rokům zbytečného trápení.
Jinak dívkám studentkám velmi doporučuji vyhledat psycholožku – ženu. Obecně mají více rozvinutou empatii a pro dívky je snazší se jim otevřít a cítit se bezpečně (jde o generalizaci, ale přijde mi důležité ji zmínit).
8. Jak se vyhnout šikaně? Jakého člověka nejspíš šikanátor obejde obloukem?
Chcete se vyhnout šikaně? Mějte průměrné sebevědomí, průměrný intelekt, průměrnou osobnost, průměrný vzhled, průměrné názory, průměrné výsledky ve škole a v práci.
Čím víc se od té průměrnosti vzdalujete dolů či nahoru, tím pravděpodobnějším terčem se stáváte. Toť zajímavá myšlenka hodna úvahy, kterou bych ráda ukončila dnešní článek.
Další myšlenky a tipy týkající šikany najdete v Kapitole 18 mé knihy Moudra pro holky.
Komu by se dnešní článek mohl hodit? Přepošlete jim ho.
PS: Chtěli byste dostat na e-mail další články, až vyjdou? Zde se můžete přihlásit k odběru. Nemám ráda spam stejně jako vy a tak se ho nemusíte bát, slibuji!